Svět knihy

Probírala jsem krabici svých starých věcí a vyskočilo to na mě úplně nečekaně. Progam akce Svět knihy z roku 2001. Jo, tvl (pardon, ale víte jak? To je mazec!). Dnešní optikou totální a neuvěřitelný retro. A taky moje první praxe na podobné akci a úplně nový, velký svět, ve kterém jsem se snažila plavat. Od té doby jsem tu zažila všechno možné i nemožné. Doslova, úplně, fakt! :-))

Moje vplutí mezi literáty, nakladatele, všechny ty lidi o kterým jsme se do té doby učili ve škole, byl vážně velký zážitek. Třeba když máte možnost setkat se autory typu Michal Viewegh(tehdy velká hvězda literární scény, učitel Literární akademie, kam jsme my holky samozřejmě všechny chtěly jít studovat a tak dále). Je úplně jedno, že jde o to přinést vodu, nebo kafe. Prostě jste tam a každý nějak začínal, že jo! Mimo to jsme minimálně tři noci byly se spolužačkama mimo domov a ta domnělá svoboda byla tehdy hodnocena jakože nejvíc. Tedy pro skoro šestnáctiletou holku rozhodně. Praxe tohoto typu se nakonec stala rutinní a každoroční záležitostí, ale pokaždé to bylo o něčem jiném. Pracovně i osobně. Z tohoto období fotodokumentaci nemám k dispozici a pevně doufám, že ani žádná dokumentace neexistuje. I když dneska už by mi moje pokusy o eleganci přišly spíš roztomilý, než děsivý. Začátky jsou prostě složité. Možná o maličko víc pro holky bez mámy. Možná by mi tehdy poradila, že na celodenní stání ve stánku a pobíhání po Výstavišti, si fakt nemám brát žádné podpatky, protože ta bolest nohou pak...to se ani vypovědět nedá! :-))

Jednoduše jízda na horské dráze. Životní i partnerský překvapení, třeba když mi můj tehdejší kluk přišel předposlední den, pohodička, představit svou novou holku (a spolužačka, co se mnou tehdy byla na stánku mě pak asi 45 minut lámala z holčičích záchodů a já se nebyla schopna sebrat), pracovní zkušenosti, jejichž odrazovým můstkem bylo prodávání knížek v nakladatelství Portál. A pak si taky vybavuju jeden z těch novějších Světů knihy, kde jsme s Vandou a ona čte nahlas program "...hele tady je čtení z knížky PO-TI-CHU...si o tom nějak mluvila ne?" pohled jedna na druhou a druhá na první a zběsilý úprk do sálu, kde jsme stihly akorát tak závěrečný potlesk. Tak jindy...To čtení z týhle knihy jsem NIKDY už nestihla. Never! Mimochodem, tenhle ročník asi ovlivnil můj život vůbec nejvíc, protože rozpohyboval něco, co bych nečekala ani omylem. 

A dál? Několik ročníků dětskýma očima, protože obklopit mé děti knihama, to byl  základ. A tak jsem je brala s sebou. Jen tak koukat, vybírat, zjišťovat co je nového, protože i když jsem byla "odříznuta" mateřskou, tak jsem Svět knihy měla jako nějaké malé pojítko s tím mým světem. Jen ta únava z jednoho dne se rovnala dřívější únavě z celých čtyř, ale s tím jsem nebyla schopna nic dělat. 

Taky je tu současnost a moje služební cesta na Svět knihy. Úplně nový level všeho. I úplně nový level u mě samotné. Čekala jsem, že na mě padne nějaká nostalgie, vzpomínky, nebo se budu cítit mizerně. Žádná nostalgie v tom ale nebyla. Bylo to jiné, bylo to úplně jiné než kdysi a to mi asi hodně pomohlo. A já už nebyla vyjukaná studentka, která neví. I když pan, který mi točil pivo se raději pořádně podíval, že osmnáct už mi bylo. A navíc jsme si s Atomem mohli užít společný den ve dvou. Jestli totiž něco potřebujeme opravdu hodně, je nějaký ten společný čas. A ten nám byl konečně zase jednou dopřán <3 

Víte jak se říká, že děti vyrostou, že to je jen období a vůbec všechny tyhle řeči? Nesnášela jsem je, protože jsem měla pocit, že nikdy nevyrostou a navždycky se v tom budeme plácat. Vždycky je naděje a slavnostně přísahám, že se to všechno opravdu dá odžít. Vyrostou do únosné míry. Slibuju!

Takže, milý Světe knihy. Zažil jsi mě, jako vyjukanou praktikantku, zažil jsi mé pseudodospělácké pokusy malé holky ve velkém městě, taky moje děti. Zažil jsi mě jako dospělou i s mým prvním, fakt vážným vztahem. A taky jako pracující matku třech, nenápadně odrůstajících, potomků. A já jsem sama hodně zvědavá, když se ptám: "Co bude dál?"