Prokopat se ven

Když mi bylo kolem šestnácti nebo sedmnácti, to už fakt dneska úplně přesně nevím, ulítávaly jsme s jednou z mých kamarádek na písničce od Mňágy, kde se zpívá "zkouším se prokopat ven..." a měly jsme období, když jsme to řvaly pořád dokola, protože nás to asi nějak uklidňovalo. A obě jsme se zkoušely tak nějak prokopat ven. 

V poslední době mi v hlavě tahle písnička jede docela často a já sama nevím proč. Vlastně si tak trochu vymýšlím, tuším proč. Protože ten pocit, že se potřebuju někam prokopávat, jen pro mě minulostí. Stejně tak jako přišel, tak i v tom nejšílenějším bodu mého žití jednoduše zmizel. Byl pryč. Takže takový rozloučení.

Stalo se mi tolik věcí o kterých už dneska umím mluvit úplně jinak. Už se mi netřesou ruce nervozitou, naštváním, zklamáním, křivdou a kdoví čím ještě. Hodně věcí se jednoduše stalo a nejdou vzít zpátky. Jediné co můžu udělat sama pro sebe je, že si je vyřeším a uzavřu. Smíření a nadhled. Naučila jsem se to. Já se to fakt naučila!

A taky...Před pár dny jsem dokoukala na Netflixu Firefly Lane. I přes to, že by se dalo to odmávnout s tím, že je to nějaký ten holčičí seriál, jsem začala přemýšlet o frekvenci, s jakou někteří mění svůj okruh přátel. Jak to teda je? Točit přátelství tak, jak se zrovna hodí? Nebo do té chvíle, než odhalí tak trochu lacinou hru? Je to ještě přátelství? 

Pří vší úctě(i neúctě), jsem tým forever friends, hoši a děvčata. Myslím na všechny moje opravdový kamarádky, který mi byly a jsou oporou, jen se mnou nemohly být pořád, když jsem začínala jinde, ale věděla jsem o nich a kdykoli jsem se mohla opřít. Na kamaráda J. který mě vlastně přemluvil, že to nemám vzdávat, ale musím zkusit bojovat. Tehdy jsem nechápala, dneska jsem vděčná. Mám je všechny stejně ráda pořád. I když se nevidíme ob den, umíme si říct i ty nehezký věci a vědí, že umím být sice protivná, nepříjemná, ale umím se omluvit, když něco podělám a nebo nemám pravdu. A taky vědí, že mám morální hodnoty, za který nejdu. Ne, že si na ně hraju, jednoduše je mám! To je vlastně to nejvíc, co mě do života naučil můj táta. Teda kromě toho, že je super ráno vstát v pět a jít si zaběhat, podívat se na východ slunce a umět si užít tyhle chvíle. 

Prokopala jsem se ven. Na svý místo a tuhle cestu bych neměnila. Byla fakt nelehká, ale o to víc jsem dneska pyšná na to, že jsem ji prošla a zvládla. Jsou věci, které by mohly být úplně jinak, ale zakazuju si myslet na to, co už dneska nejsem schopna ovlivnit. 

A když pak stojíte u někoho, kdo si asi deset let myslí, že jste arogantní, zlá a hloupá osoba, díváte se na sebe a víte, že ten někdo pochopil, že to všechno bylo...tak trochu jinak...zvláštní pocit. 

"O půl třetí na náměstí ve Valašskem Meziříčí

Jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem..."

Je to osvobozující! Tak pěkný létoooo....