Svetr

Nostalgický vzpomínky - právě teď.

Jasně, na týhle vlně jedu už nějakou dobu. Je to pravděpodobně část nějakého zásadního procesu v mé mysli a já se tomu vůbec nebráním. Naopak. Někdo mi tu psal, že vše je tak, jak má být. S tím souhlasím!

Jedny z těch mých úplně prvních vzpomínek patří horám. Jak taky jinak.

Byla jsem opravdu hodně malá, mnohem menší než nejmladší z mých dětí. A přesto si dokážu dodnes vybavit některé detaily i některé moje pocity. Například nekonečné čtení a prohlížení leporela Jak na Dimlíka přišla Lenora. Před spaním se musela číst asi tak stokrát a taky u snídaně a před lyžováním. Ano, ano. Dnes tuto aktivitu hodnotím očima rodiče, jako totálně úmornou záležitost. A ano, vrátilo se mi to na dětech. Stěžovat si na to ovšem ale nebudu.

Ze všeho nejvíc si ale pamatuju sjezdovku a oranžový lyže s kočičkama. Já na nich, jako ta úplně nejmenší lyžařka. Po kopcích se tehdy moc dětí neprohánělo. A já tomu dala taky jen trochu. Mnohem víc mě bavilo jezdit s tátou v náručí. Dodnes nechápu, jak to zvládl a úplně přesně si pamatuju, jak strašně moc se mi líbilo. Můj první a poslední princeznovský pocit, pak jsem už vždycky byla spíš takový malý voják:-))

Taky si dodnes pamatuju tátův svetr. Zásadní kousek, který jsem zbožňovala a ve kterým byl můj táta nejvíc cool lyžař na všech sjezdovkách ever. True story, tak to je. Mou optikou jednoznačně. 

Určitě rozhodně nebudu takový cool lyžař, jako můj táta. Ale ten svetr, ten má čestné místo v mé skříni. A taky si ho beru na hory i když mám jiné, nové svetry, ve kterých jsem možná fotogeničtější a zajímavější. Tenhle retro, starší než já, prostě vede. Takže po dlouhé době outfit story(pamatujete si ještě někdo éru fashion blogerek, nebo jsem už jediná sama a poslední?). Haha!

Historie se opakuje. Akorát já své děti nevozím na sjezdovce nahoru, ani z kopce. A nikdy jsem to ani nedělala, protože by mi upadly ruce. V tomhle směru byl vždy hrdina Atom. No a teď? Teď už jezdí sami. Svetr ovšem zůstává. Jako přípomínka, že jsem byla taky někdy malá. Fotek z dětství mám vážně málo, z velké části propadly peklu, ale ty z hor mi zůstaly. Náhoda? Určitě ne!

Důkazní materiál hýr. Rok asi tak 1988? A když se hodně, hodně posnažíte, tak tam ten svetr z horní fotky poznáte i vy...