(Ne)snově

Včera ráno jsem se probudila po strašně zvláštním snu. Prolínala se v něm minulost, přítomnost a navíc i pár zcela nereálných scén. 

Chvíli jsem byla na dětském táboře, kam jsem jezdívala vařit. Nic jsem nestíhala a než jsem se rozkoukala, už jsme balili a tábor končil. Jenže já jsem byla zaseklá ještě v té první fázi, vybalování. Chtěla jsem stihnout všechno a nestihla jsem vůbec nic. Pak jsem najednou byla v cizím městě. Zabíjím čas asi na někoho čekám, jen vůbec nevím na koho. Uprostřed nákupního centra, kterým se toulám, na mě najednou mává Ch. - kamarádova holka. První co mě v tom snu napadá je “doprčic, jak já se vlastně přepínám do němčiny?" A pak už jen útržky vzpomínek na školu, knihovnictví. Probudila jsem se dostatečně rozlámaná na to, abych si ještě poslepu šla zapnout kávovar.

Čtu e-maily o kterých v té fázi mezi úplným probuzením nevím, jestli nejsou součástí mého snění, hlubin podvědomí. Nejsou. Jsem naprosto probuzená.

Možná začnu věřit na náhody, nebo na nějakou vyšší moc. A nebo to prostě takhle má být. Jak to celé popsat v pár větách a zachytit to zásadní? Nevím, jestli se mi to povede. Bylo mi málo na to, abych byla dospělá, dost na to, abych už nebyla v kategorii dítě. Ale plácala jsem se ve svém životě. Zažila jsem takové propady, které bych už nikdy nechtěla vrátit a nepřála je nikomu kolem sebe. Opravdu nikomu. Pár lidem bych mohla něco vyčíst(pár lidí by jistě mohlo vyčíst něco mně) a možná jsem si dřív, když to bylo ještě nezahojené a čerstvé, představovala nějakou odvetu. Postupně jsem pochopila, že takový člověk nechci být a nebudu. Zavřela jsem za sebou dveře a odešla. Pryč, daleko, utéct od všeho, co mě potrápilo.

A teď, po probuzení - po tom divným, šíleným snu, jsem si četla e-mail ze kterého mi bylo jasné, že se pracovně podívám na místa, která jsem nechala dávno za sebou. A potkám lidi, kteří mi sice můžou připomínat minulost, ale já chci otevřít úplně jinou kapitolu. 

Atom se mě ptal, jestli to chci udělat a já jsem věděla, že nic lepšího se mi nemůže stát. Nebyla jsem vůbec připravená, něměla jsem své šaty pro štěstí(jen věci na lyže, do lesa a podobně:-)), ale věděla jsem, že tohle je to nejsprávnější, co se může stát. 

Včera jsem se vrátila do hodně dávnejch míst. Potkala lidi, kteří si mě pamatují v různých situacích a přesto se zachovali zcela profesionálně. Já snad taky.

A pak? Výměna kontaktů a budoucí spolupráce, skvělé popovídání. Hřejou mě u srdce všechny věci kolem. S lehce třesoucíma nohama jsem se prošla všude, kde jsem to znala. Čekali na mě kluci a já jim všechno ukazovala a lovila z paměti vzpomínky. Měla jsem z toho všeho tak dobrý pocit.

Vylezla jsem ven a najednou mi to došlo. Jsem opravdu úplně jiná než moje máma!

P.S: je mi asi jako když jsem vyčistila hodně, hodně zahnisanou ránu někde hluboko. Je pryč a úleva se nedá změřit, ani popsat. A spala jsem stokrát líp než včera!