Na chalupě

-Mají kluci vlastní okruh na běžky. Každé ráno pár koleček tréninku před velkým výjezdem s dědou a babičkou. 

-Piju kafe z retro hrnku s výhledem na dokonale modrou oblohu, vyhřívám se na sluníčku a mám optimistický pocit, že se vážně blíží jaro. Jako jo, já vím, že ještě neblíží. Ve vzduchu ho ale cítím, jsou přeci JARNÍ prázdiny(můj nejoblíbenější argument od dob základní školy).

-Psi si to užívají a užírají sníh(ten můžou, když není vůbec žádnej sladkej:-))), nechají se nekonečné moře času drbat na břiše i za uchem. Za odměnu zahřívají a občas se diví, co po nich ten velký mýval chce!

-Mám zase konečně jednou čas na pořádné začtení se! Havířovina mě příjemně překvapila. V tomhle případě jsem vůbec netušila do čeho jdu. Moje skvělá kolegyně mi knihu doporučila a já do toho šla, protože její doporučení mě vždycky baví. A až postupně jsem zjistila, že si na jihu čtu o jižních čechách, místech, který znám a znám je vlastně hodně dobře. Příběh starého domu, který není tak úplně normální. Skvěle mi to zapadlo do nálady a mých čtecích chutí. A někdo další u nás, objevil kouzlo Stop hrůzy. Souběžně čte ještě Labyrint nedokončených setkání, ale Stopy hrůzy na chalupě. No, kde jinde? Tohle čtení si moje generace určitě pamatuje. A já si ho nechala. Tušila jsem, že se jednou bude hodit. No a..hodí!

-Sáňkujeme. Když jsme před dvanácti lety vybírali ty největší, klasické sáňky, bylo to velmi, velmi prozíravé. Vejdou se na ně všichni tři a stojí to za to. Párkrát vyběhneš kopec a…večer spíš dřív, než dokoukáš Události v kultuře. Vyzkoušeno za vás.

-Chalupářské Člověče, nezlob se! u kterého musím(stejně jako kdysi babička nám), připomínat, proč se ta hra jmenuje právě takhle. Jako děti jsme dokonce měli některý hry zakázaný, protože jsme se u nich uměly poprat takovým způsobem, že to babičce, která smečku hlídala, nestálo za to. Člověče a prší jsou ale stálice. To se musí! Tentokrát ale hlavně Člověče. 

-Procházka a dlouhé venčení (psů, sebe, dětí). Kluci to milujou(i když se někdy vlečou), já mám hodně ráda to následný rozmrzání u čaje a kafe. To mám nějak od dětství, asi vrozená pohodlnost. Mám prostě ráda, když ze sebe sundám všechny ty vrstvy, mám za sebou delší trasu a hřeju si ruce o hrnek, strkám nohy ke kamnům. S koblížkama od babičky to navíc jde všechno úplně samo. 

-Večerní výhledy, slunce zapadá čím dál později. Je to jasný, je to jasný…A tyhle krásný barvy. Na ty bych taky mohla koukat pořád. 

-Jestli bych na něco nevsadila, tak na to, že moje děti budou běžkaři. Sama jsem si hledala cestu dlouho a oni to mají úplně jasný. Takže první větší rodinná vyjížďka je za nimi. 

-A tátův guláš. Takže zpět -doma-