Do života?

Když jsem byla malá, máma mi říkala, že do života potřebuji umět vařit, musím umět žehlit košile a mít všechno doma bezvadně uklizené. Jen tak se dobře vdám a budu dál spokojeně dělat všechny tyhle věci. 

A já se ptám? Vážně tenhle názor přetrvává ještě dnes?

Setkala jsem s ním, v lehce jiné mutaci, ale setkala, za poslední dobu několikrát. A nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné, to je asi jasné. Fakt musíme tohle všechno dělat? 

A musím odpovídat na otázku, jestli mi můj muž POMÁHÁ s dětmi? 

Já vím, já vím. Tyhle témata se už probíraly stokrát. A stokrát bez kloudného řešení. 

Atom mi totiž s dětmi nepomáhá. Nemusí. Atom se jednoduše o své děti stará tak, jak si to vyžaduje situace. A ta si někdy vyžádá mámu, někdy tátu a někdy oba dva rodiče. Je to špatně?

Jsou dny, kdy cítím, že spíš já pomáhám Atomovi v chodu všeho a jsou dny, kdy je to docela naopak. Jsem proto horší máma? 

A je on chudák? 

Je muž chudák, protože tráví čas s rodinou? Proboha, odkud se zase dostaly mezi lidi tyhle stupidní a předpotopní názory? Faktem zůstává, že jsou mezi námi. Včera mě jeden takový docela slušně praštil přes nos. 

Paradoxní na tom všem je, že máma mi vštěpovala tyhle takzvané hodnoty, aby si pak sbalila celý byt a odstěhovala se pryč. Když pak sedíte v tom prázdném obýváku, tak je vám nějaké žehlení košile celkem na nic. Potřebujete úplně jiné věci. V závěru(nebo novém žačátku?) to byl můj táta, který vařil a učil nás co bylo třeba. Takový guláš, jako umí on, fakt nikdy nedovedu. A můžu to zkoušet třeba stokrát. Takže to vždy s chutí nechám na něm. A není mi ani trochu stydno, víte? 

Vážení muži, vy všichni, kterým nepřijde jako ostuda, trávit čas se svými dětmi, věnovat se jim, chodit na rodičáky, vy všichni co vaříte a neexistuje pro vás ženská a mužská práce. Děkuju, že jste! 

Opravdu za to moc děkuju.

Jsem si jistá, že kdyby Atom nebyl takový, nikdy bych nemohla dělat svou práci tak, jak ji dělám. 

S tím, že pak někdo investuje svou vlastní energii a vykládá na potkání smyšlenky o tom, jak se mi nechce nic dělat, s tím se taky nějak vyrovnám. Mrzí mě jen, že tyhle soudy vynášejí ženy.

 

Učím se ale odpouštět. Mám skvělou, naprosto úžasnou kolegyni, která mi v tom nejhorším stavu naštvání řekla, že musím odpouštět a posílat to všechno pryč. Prokážu tím službu nejvíc sama sobě.

Tak nádech, výdech....mnohem lepší. 

Jo a taky jsem si byla ráno zaběhat a to je ten den pak o něčem úplně jiném.

Ta fotka je tu proto, že se někdy cítím přesně, jako ta kytka! :-))