Přesně proto Tě milujeme! (A taky přesně proto Tě tolik lidí nemá rádo)

Čtrnáct dnů mimo.

Slíbit nejen sama sobě, že nebudu po celou tu dobu myslet na práci, se na začátku zdálo, jako nepřekonatelná challenge. Ukázalo se však, že jsem stále docela naivní.

Jak rychle si člověk zvykne na tu spoustu času na čtení, volné dny, kdy je starostí jen to, jestli se mi pohodlně odpočívá na prázdné ranní pláži a na naprosté vypnutí od všeho, co je doma? Velmi, velmi rychle. Rychleji, než jsem si myslela. A tak jsem četla, pila kafe, poslouchala šumění moře, objevovala nová místa a stihla si s Atomem říct víc, než za poslední půlrok(to je prostě realita rodičů, kteří mají ukecané děti!). 

Hodně jsem přemýšlela, s odstupem několika set kilometrů, kolik se toho u mě změnilo. V mém životě, ve mně samotné, ve vztahu k městu, ve kterém žiju a které dlouho nevypadalo, že by mě chtělo nějak vlídně přijmout (a já jeho). Tenhle několikaletý -boj- je už za mnou, ale občas to vypadalo, že ho projedu na celé čáře. A asi bych i prohrála, kdyby mi nedošlo to, co sice dávno vím, ale někdy trvá si k tomu dojít. Ideální je vždy začít u sebe. A tak jsem začala. Už před pár lety a postupně se to dokonale formovalo. Hodně  jsem se díky téhle lekci naučila. Opravdu hodně. Taky jsem si hezky zrekapitulovala pár svých přešlapů, které bych sice dneska možná neudělala, ale kdyby se nestaly, asi bych si neuvědomila, jakou cestou se vážně nikdy nechci vydávat. 

Ale netřeba mít obavy. Jsem to pořád ta praštěná já. 

Nejvíc by to beztak vystihla asi tato konverzace

[21:25, 22. 8. 2022] J: Ježíš já jsem tak blbá, někdy to sama nechápu, tyhle debility moje 😂😂😂

[21:37, 22. 8. 2022] M: Přesně ale proto tě milujeme 😂

[21:38, 22. 8. 2022] M: A taky přesně proto tě tolik lidí nemá rádo 🤣🤣🤣🤣

Mě nemusí milovat celý svět, já se spokojím s těma svýma lidma! Díky za ně. I za to, že si z toho všeho se mnou umí dělat dokonalou zábavu.

A ještě jsem chtěla dodat. Moje secret pleasure, snad úplně od dětství, jsou filmy, knihy, přiběhy o holkách, které někam přijdou, vůbec tam nechtějí být a nemůžou si zvyknout, je to pro ně težké a pak...se to všechno obrátí. Akorát to, že jsem si to odžila taky mi došlo až tehdy, když jsem si uvědomila, že bych snad už vážně nikdy nechtěla stěhovat. Hehe. Jdu si pustit